PRŮŘEZ HERNÍ HISTORIÍ, aneb moje dětství a hry.
15.04.2023 l Autor: Keeper
Přečteno: 765x
Nezveřejňuji příliš často po internetech nějaký svůj osobní časosběr, ale jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo. Tak tady teda je moje nostalgické okénko.

Můj první kontakt s videohrami byl na jedné z návštěv u bratranců. Jejich 3, nebo 486, určená výhradně pro kancelářské účely firmy, měla několik předinstalovaných her. Pro mě osobně to bylo zjevení, které mě nepřestávalo fascinovat. Byl jsem spíše pozorovatel, ale i to mi stačilo ke spokojenosti. Viděl jsem hry jako Commander Keen 4, Grand Prix Circuit, Chicago 90, Duck Tales, nebo Dangerous Dave 2. Pokud si dobře vzpomínám, nejvíc se mi líbily formule, ale ani Keen nebyl k zahození.

Uběhlo možná pár let a konečně jsem se dostal k domácímu hraní. Od známých jsme si odkoupili klasické videohry z tržnice. Pamatuju si to úplně přesně. Byla to šedá herní sestava pyšnící se nápisem Super Com, vzhledově nerozeznatelná od SNESu. I ovladače vypadaly kromě horních triggerů totožně. V té době jsem samozřejmě neměl tušení, že něco jako Nintendo existuje. Konzole však klamala tělem, protože měla střeva i výkon srovnatelný se starším NESem. V balení byla i světelná pistole, ta se nám ale po čase pokazila. Po spuštění konzole se objevil nápis oznamující několik stovek her v jednom balení. Náhle však přišlo vystřízlivění, protože dvacet titulů z první stránky seznamu, se neustále opakovalo... To je u her z vietnamské tržnice docela běžná věc. Začalo tedy objevování...

Super Mario Bros, Contra, Battle City, Soccer, Lode Runner, Ice Climber, Road Fighter, Tetris... Většinou jsme ale stejně hráli pořád dokolečka Maria a Contru, ta mi byla přesně šitá na míru. Perfektní hudba a skvěle dávkovaná akce. Článek na Smetišti jsem o této hře sepisoval poměrně nedávno. Zbytek her nebyla už taková hitparáda, ale stačilo nám to. Brzo však přišla touha získat cartridge s novými hrami. Bohužel kamarádi, ani vietnamská tržnice nenabízela kazetky do slotu mojí konzole a tak po nějaké době klon Nintenda omrzel.

Pak už přišla doba počítačová. Pentium 75MHz, 12MB a později 16MB RAM, integrovaná grafika, dvourychlostní cd-rom. Pamatuju si úplně přesně, jak jsem si ze všeho nejdřív zahrál první Need for Speed a v zápětí strašidelný Blood. Opět se dostavil pocit jako kdysi na rodinné návštěvě. Krom těchto her na Windows 95 jsem měl možnost zahrát další hry v systému MS-DOS. Na ty došla řada v zápětí - Duke Nukem 3D, Quake, nebo například hra s názvem "Horník". Až o patnáct let později jsem zjistil, že se ta hra v originále jmenuje Crystal Caves. Najednou tu bylo spousta nového objevování, protože žádný srovnatelný zážitek jsem do té doby nepoznal.

Postupem času přišly na počítač další zajímavé hry. Vypíchl bych asi Warcraft II, Age of Empires, Red Alert, Poldu a FIFu 98 v hodně omezené grafice. Kamarád na silnějším stroji, a hlavně s pořádnou grafickou kartou, hrál NHL 98, Turoka, Raymana 2 a Carmaggeddon 2. O tom jsem si já mohl nechat jen zdát. Možná jsem trochu záviděl, ale ve výsledku to bylo i tak fajn. Spoustu her jsem si mohl zahrát doma a další nabízel kamarád.

Čas plynul a nakonec přišla i obměna počítače. Skok to byl propastný. Po zaostalém stroji přišlo najednou poměrně našlapané dělo. Duron 800MHz, 128MB RAM, Nvidia GeForce 2 MX. Konečně jsem mohl hrát nejnovější hity a navíc bez jakéhokoliv omezení. Pamatuji si, že vyšlo čerstvě NHL 2001 a v plných detailech to byla podívaná, na které mohli i kamarádi, kteří hru donesli, oči nechat. Na tomto počítači si taky pamatuju, co jsem hrál jako úplně poprvé. Bylo to Insane - závodní hra v otevřeném světě za volantem teréních bugin a tahačů.

Krom toho jsem mohl hrát Need for Speed 4, Tomb Raider 2, později GTA 3, Operaci Flashpoint a Mafii. Všechno to byly hity, které mě přikovaly k monitoru na dlouhé hodiny. Většina vyjmenovaných jsou pro mě dodnes klasiky, ke kterým se kdykoliv rád vracím. Myslím, že to byly časy, které svou intenzitou kvalitních her, nemají v dnešní době konkurenci. Ale možná je to jen tím, že stárnu.